úterý 14. února 2017

Ze srdce

V dětství jsme se v tomto období scházeli na rodinnou oslavu k babičce. Měla 12. února narozeniny a děda svátek. Jmenoval se Valentin. Proto malá vzpomínka ze srdce.
Srdíčko je ze lněného plátna s výšivkou kytičky v přírodních odstínech doplněné jutovou stuhou. Čeká na jaro.

středa 8. února 2017

Tučňáci

Školní družina vyhlásila týden tučňáků. Nevím, jestli ji k tomu vedly mrazivé dny nebo ledovka na chodnících, po kterých musíte chodit jako pos..., pardon, jako tučňák:-)
Zřejmě byl motivací ten mráz. No a my na prvním stupni jsme se k družině přidali aspoň na jeden den. Děti přišly v černobílém oblečení, doma bádaly a zjistily spoustu informací o tučňácích. V hodinách se učily, ale vše bylo zaměřeno k životu černobílých ptáků. Soutěžili jsme a zhlédli dokument Putování tučňáků. Někteří citliví jedinci tučňáky moc litovali. Opravdu nemají na Antarktidě snadný život. Abychom se z toho splínu trochu rozveselili, osladili jsme si druhý den banánovým ,,tučňákovým" dezertem.


úterý 7. února 2017

Květy

U nás venku je strašně. Dnes byla taková inverze, že v místnostech byla najednou skoro tma. Večer pak drobně prší a mrzne. Ráno bude zase všude kluziště. Z oken tedy žádný vábný pohled není, ale na parapetech se některé rostliny rozhodly udělat veselo. Ibišku už delší dobu hrozím ostříháním a on začal kvést. Nůžky tedy počkají.
Podruhé od Vánoc se rozhodl kvést i bílý vánoční kaktus.

A také jeho soused sukulent, který má květy na půlce natočené k oknu. Vypadá, jako by svítil ven malými žlutými světýlky. 

Konečně raší i jeden z amarylisů. Takže přežil mou péči amatéra.
V obchodech už se objevují stojany se semínky a pomůcky pro zahradníky. Neklamná známka toho, že jaro bude cobydup.

sobota 4. února 2017

Cestou domů

Myslela jsem si, že si děti užijí o pololetních prázdninách sníh, jenže přišla obleva a ty hromady sněhu, které napadaly v týdnu, jsou samá voda. Sněžilo v kusu dva dny a ještě dnes cítím v zádech házení sněhu před domem. Napadalo skoro půl metru a po dvoudenním sněžení jít do práce znamenalo brodit se závějemi. Čisté peřinky sněhu ale vypadaly krásně, a tak jsem neodolala a cestou z práce, s taškama v rukou, vytáhla mobil, abych si v hustém sněžení vyfotila naši kostelní věž. Byla už tma a dost se divím, že fotka vyšla. Než jsem došla domů, přišla sms, že mi ,,kamarád Google" jednu fotku stylizoval. Tak tedy vložím obě - původní i upravenou.

Nejen, že je vkládám tady, také jsem se samozřejmě pochlubila v práci a moje třídní asistentka Anička a kolegyně Drahuška chtěly, abych jim fotku poslala. Obě mají dcery v zahraničí, a tak kostelík poputuje do Kanady a na Floridu. 
A u nás doma? Leonka přinesla první vysvědčení z gymnázia. Moc dobré! Teď vrcholí balení věcí na lyžařský výcvik, takže je tu trochu zmatek. Zítra po obědě se odjíždí. Ale vám přeji

klidnou neděli!

středa 1. února 2017

Sobotní procházka

Musím přiznat, že mě na ni vylákal syn. A protože jsem nechtěla vypadat lenivě (i když bych si třeba v teple raději četla), přikývla jsem a šla. Sníh sice po inverzi nevypadal vábně, spíš šedivě, a zaprášený byl i v lese, ale musím se přiznat, nelituji. 
Za prvé mě syneček vedl stezkami, které jsem neznala a které mi odhalily svá kouzelná místa a výhledy do okolí.
Za druhé se vydováděl i Marley, samozřejmě s klackem v tlamě. 
Za třetí si v klidu popovídáte. Ticho lesa rušil jen křupající sníh a šustění suchých lístků měsíčnice, když zafoukalo. 
Za čtvrté si potvrdíte, že je u nás opravdu dojemně krásně.







pondělí 23. ledna 2017

Ach, ty děti!

Otvírám zásuvku a hledám. Chci najít brožuru o štramberském nářečí. Prohledávám složky s ,,poklady", co jsem si léta schovávala. Pro někoho hlouposti, pro mě vzpomínky a věci, co se ,,jednou budou hodit." Tak jako ta brožura, pro kterou nastal čas. Nicméně ji nemůžu najít, ale v ruce držím něco, co mě rozesmálo. Vzpomínka, která se u nás bude tradovat nějakou dobu.
Kdysi jsem kupovala časopisy o vaření a tvoření, protože jsme ještě neměli doma počítač. Teď se inspiruju většinou na internetu. Přílohou některých časopisů byly nálepky na zavařeniny, k Vánocům, Velikonocům. Určitě pamatujete. Některé nálepky jsem lepila a lepím dětem ve škole do sešitů jako bonus. Třeba za bezchybný diktát nebo vzorný úkol...
Pár těch nálepkových příloh jsem si nechala i doma. Mezi nimi jedny krásné vánoční obrázky. Takové starobylé, nostalgické. Naše Leonka byla tenkrát ještě malá, neměla ani tři roky, když je objevila a zřejmě se jí líbily úplně stejně jako mně. Jednoho andílka odlepila, a abych na to nepřišla, do prázdného místa nakreslila tou dětskou ručkou náhradníka. Tenkrát jsme se tomu všichni smáli, jak je mazaná a Pavlínka s Vašíkem ji přirovnávali k Mr. Beanovi a jeho slavné opravě Whistlerovy matky.
Největší filmová katastrofa (zdroj z internetu)
A přestože jsem pak i já některé nálepky použila, mám zbytek toho výtvarného podvodu schovaný. Nálepka skončila neznámo kde, ale náhradní anděl přežil dodnes schovaný v šuplíku. Rozdíl mezi originálem a kresbou je jen nepatrný, že? 

 Spoustu úsměvů!

neděle 22. ledna 2017

Zimní souprava pro Hanku

Vzala jsem si na sebe svoji zelenou zimní soupravu a ejhle - u kolegyň v práci sklidila čepice úspěch. Dokonce mě Hanka poprosila, jestli bych jí podobnou čepici neuháčkovala. Proč ne? 
Hanka so koupila melírovanou vlnu a při háčkování dvojitou přízí melír sice až tak nevynikl, ale přesto se mi souprava líbí. Čepici už Hanka má, zítra ji přinesu ještě nákrčník. Ten je na Hančino přání přiléhavější. Po obvodu má jen malé obloučky, aby nebyl tak úplně obyčejný. No, hlavně aby hřál!