Slunečný den v parku

V parku máme zase jeden oblečený strom.
Řekla jsem to i dětem ve třídě, většina z nich přichází do školy z opačného konce města.
- Půjdeme se podívat?-
Šli jsme.
Pojďte taky s námi!

Malá přehlídka stromů v oblecích, které se zatím v parku objevily:

Užijte si jarní svátky

Naše velikonoční chodba

Jedna slepice ze sena sedí u dveří...

... a jeden puntíkovaný zajíc na zdi.

Velikonoční dobroty

Spotřeba vajíček je na Velikonoce obrovská. Vaří se, peče, smaží. V našem ,,holčičím" klubu, ve kterém se setkáváme jedenkrát za měsíc a snažíme se něco vytvořit, se také na stole objeví nějaká ta dobrota. Recept, který jsem vyzkoušela od paní Jany, byly smažené Boží milosti.

Boží milosti

2 hrnky hladké mouky

50 g Hery

3 lžíce cukru

2 žloutky

5 lžic mléka

5 lžic bílého vína

špetka soli

Vypracuje těsto a dáme na půl hodiny do lednice. Pak vyválíme placku 2 mm silnou a radýlkem vykrojíme čtverce. Uprostřed nařízneme nožem kříž (ten mi chybí...) a smažíme po obou stranách ve větším množství rozpáleného oleje. Necháme okapat a obalíme ve vanilkovém cukru.

Protože zbudou bílky, můžete je použít na bílkový chlebíček podle mojí babičky.

Bílkový chlebíček
4 bílky a 14 dkg cukru se šlehá do hodně tuhého sněhu.
Pak se přidá:
3 dkg rozpuštěného másla
8 dkg polohrubé mouky
10 dkg nasekaných ořechů a kandované ovoce

Peče se ve vymazané a vysypané chlebíčkové formě.

Ponožkový den

Dnešek byl vyhlášen Světovým dnem Downova syndromu. Na podporu lidí s tímto onemocněním jsme se přidali k výzvě opavských školáků a přišli do školy v různých ponožkách. Fotky s nožkami jsme zaslali TADY.

Piet Mondrian

Výtvarný projekt třeťáků podle nizozemského malíře 

Tak trochu svátečně...

Dnes jsme po práci šly s dcerami nakupovat. Venku byla mlha, občas zapršelo. Rozhodly jsme se zajít na chvíli do cukrárny, ať se nevlečeme s taškami v dešti. V cukrárně bylo docela plno. Sedly jsme si do zadní části vedle skupinky maminek s třemi malými dětmi. Evidentně špatné místo. Objednaly jsme si kávu a limonádu a naši pozornost dost často upoutával vedlejší stůl. Děti vzorně slízaly zmrzlinu, ale sedět v klidu, jak si maminky představovaly, je přestalo bavit. Hračky ani dětský koutek tu nebyly, a tak se děti chtěly procházet a nic by se nedělo, kdyby... Jedna z maminek svou asi čtyřletou dcerku nechtěla pustit od stolu a začala se s ní přetahovat. Princezna se jí vysmekla a spadla, hlavou se udeřila o vedlejší stůl. A pak se to střídalo - napomínání, křik maminky, vyhrožování tatínkem, který prý za chvíli přijde, výprask, pláč a vzdor holčičky a tak pořád dokola. Kávu jsme popíjely rychleji než jindy a nějak jsme se nesoustředily na společný hovor.  Potom slyším: ,,Podívej, paní si tě vezme!"
,,Ale nevezmu, přišla jsem na kafíčko," ujišťuji malou a svírá se mi žaludek. Proč ze mě dělají polednici, krucinál!? Kdybych měla tu moc, odnesu maminku! Moje vlasy vypadají sice stejně učesané i neučesané a dělají si na mé hlavě, co chtějí, ale v pátek jsem byla u kadeřnice, tak co... Proč se mnou straší děti? 
Dopily jsme, zaplatily, pobraly tašky a šly a zážitek z cukrárny tak potlačil předchozí radost z růžiček, které rozdávali ve městě - inu tak trochu sváteční Den žen.

Nedávno byly i na jiných blozích komentovány příspěvky o dětech v kavárnách a cukrárnách. Třeba TADY nebo TADY. I já jsem se neudržela a přidala komentář na jeden z nich (viz níže). Nemám proti tomu nic, nevadí mi ani psi v těchto zařízeních. Mám námitky spíš k chování nebo jednání, které ruší ostatní návštěvníky. Bohužel právě tohle se nějak uloží v paměti.

Ivana G15. února 2016 23:00

Jsem učitelka. Mám práci s dětmi moc ráda, opravdu mě baví. Děti jsou bezelstné, upřímné, snadno si získáte jejich srdíčko! Nevadí mi děti v cukrárnách a kavárnách, jen se mi zdá, že se pomalu vylidňují dětská hřiště na sídlištích, ta se stávají naopak oázou odpoledního a víkendového klidu, a plní se právě ty dětské koutky různých pohostinství... Maminky píší sms v mobilech nebo pracují na notebooku a dětí, které na ně mluví, si všimnou, až když křičí. Co třeba pohled do očí, to přece děti potřebují!
Byla jsem dokonce svědkem toho, jak skupinka maminek na zahrádce cukrárny v centru města zabavila své děti tím, že jim daly na hraní místo balónků nafouknuté prezervativy. Velká legrace! V očích těch maminek. Ostatní kroutili nevěřícně hlavami - že by skrytá kamera?
Můj dospělý syn se jedenkrát vrátil z města, kde něco vyřizoval, sedl si a říkal: ,,Myslel jsem si, že ženy chtěly emancipaci, aby měly možnost pracovat a být placeny jako muži, a ne že chtějí chodit do hospody... Jsou jich plné předzahrádky." Myslel to jako vtip, ale často se mi jeho poznámka vybaví. Cestou z práce těch předzahrádek míjím hodně, a až se oteplí a majitelé vytáhnou plastové domečky a skluzavky, hřiště budou prázdná... 

Je to zase jen o rodičích, jak jsi už poznamenala. A snad jsem se nechala i unést, jenže těch nenápadných a hodných neznámých dětí a rodičů si nikdo tolik nevšimne a těch je, věřím tomu, víc! :-)

Ivana

OdpovědětVymazat

Odpovědi

1. 
   vyzobaná slunečnice17. února 2016 15:10

   Moc děkuji za komentář a obzvlášť za poslední větu, pod kterou se podepisuji, a proto jsem příspěvek napsala, Nemám ráda házení do jednoho pytle. Ještě jednou díky. M.