Ach, ty děti!

Otvírám zásuvku a hledám. Chci najít brožuru o štramberském nářečí. Prohledávám složky s ,,poklady", co jsem si léta schovávala. Pro někoho hlouposti, pro mě vzpomínky a věci, co se ,,jednou budou hodit." Tak jako ta brožura, pro kterou nastal čas. Nicméně ji nemůžu najít, ale v ruce držím něco, co mě rozesmálo. Vzpomínka, která se u nás bude tradovat nějakou dobu.
Kdysi jsem kupovala časopisy o vaření a tvoření, protože jsme ještě neměli doma počítač. Teď se inspiruju většinou na internetu. Přílohou některých časopisů byly nálepky na zavařeniny, k Vánocům, Velikonocům. Určitě pamatujete. Některé nálepky jsem lepila a lepím dětem ve škole do sešitů jako bonus. Třeba za bezchybný diktát nebo vzorný úkol...
Pár těch nálepkových příloh jsem si nechala i doma. Mezi nimi jedny krásné vánoční obrázky. Takové starobylé, nostalgické. Naše Leonka byla tenkrát ještě malá, neměla ani tři roky, když je objevila a zřejmě se jí líbily úplně stejně jako mně. Jednoho andílka odlepila, a abych na to nepřišla, do prázdného místa nakreslila tou dětskou ručkou náhradníka. Tenkrát jsme se tomu všichni smáli, jak je mazaná a Pavlínka s Vašíkem ji přirovnávali k Mr. Beanovi a jeho slavné opravě Whistlerovy matky.

Největší filmová katastrofa (zdroj z internetu)

A přestože jsem pak i já některé nálepky použila, mám zbytek toho výtvarného podvodu schovaný. Nálepka skončila neznámo kde, ale náhradní anděl přežil dodnes schovaný v šuplíku. Rozdíl mezi originálem a kresbou je jen nepatrný, že? 

 Spoustu úsměvů!