V posledním listopadovém týdnu se konal seminář v Rajnochovicích, na který jsme se s kamarádkou Lidkou přihlásily. Hlásily jsme se už koncem září a já pak sledovala v televizi výskyt medvěda na Valašsku, a to zejména v centru Rajnochovic... Tam mám jet, říkala jsem tehdy dětem, a ony mi s úsměvem řekly, ty se máš. Potom zprávy hlásily, že se medvěd vzdálil, a pak už se neukázal, takže někde spí. Nu snad...
Každopádně jsme v pátek večer odjely. V místním hotelu jsme se ubytovaly, poslechly jsme si u večeře zhodnocení naší práce v ČASPV, pak jsme si daly něco na zub.
Každopádně jsme v pátek večer odjely. V místním hotelu jsme se ubytovaly, poslechly jsme si u večeře zhodnocení naší práce v ČASPV, pak jsme si daly něco na zub.
V sobotu ráno přijel Lidčin manžel, který měl večer na semináři besedu. Kromě jiného je také horolezcem a loni byl v české expedici, která jako jediná z českých skupin zdolala himalájskou horu Minya Konka. (ZDE a TADY)
Vedl nás proto i na vrhol k rozhledně Kelčský Jeseník. Skupinky, které z hotelu vyšly hodinu po nás, byly u rozhledny dříve. Večer zase byli všichni už v hotelu a naše skupinka vedená horským vůdcem Leošem dorazila poslední. Celou cestu nám tvrdil, že jsou to zkratky! Cesty byly děsné, ale ,,dobrodrůžo"!
Inu adrenalin má v krvi a já jsem pak doma vyhodila mé oblíbené turisticé botky, protože tu cestu nevydržely. Počasí bylo horší než prozrazují fotky.
Často jsme my holky zastavovaly, vydýchaly se, napily i něco vyfotily. Leoš šel stále vpřed, a když jsme dlouho nešly, vrátil se k nám, takže šel túru vlastně dvakrát. Vraceli jsme se za tmy. Koníci z farmy stáli blízko cesty a pózovali pod rozsvícenou lampou. V teple hotelu na nás padla únava.
Večer nás čekalo promítání filmu z výstupu na Minya Konku a beseda u fotek. A my dvě s Lidkou jsme si po celém dni daly znovu tu sladkou tečku. Zaslouženě, ne?
