Tatřičky

Každý rok se v našem městě sjíždějí vyznavači veteránů Tatra. 

Vydali jsme se na ně s Jožánkem podívat. 

Vybavilo se mi mé vlastní dětství. Několikrát jsem takovou starou Tatrou jela na naši chatu přes výmoly polní cesty, přes potok, do kopce. Tatínkův kamarád, pro mě strýc Dola, nás takhle občas svezl, někdy i Tatraplanem a Tatrou 603. Bydlel ve vile blízko nás a já si k nim chodila na dvůr s řadou garáží hrát nebo jen tak na návštěvu. Doma v hale měli vystaveny trofeje ze závodů - medaile, poháry, věnce, fotky, takové malé muzeum. A já si tehdy neuvědomovala, že jsem u kopřivnické legendy - továrního jezdce a závodníka Adolfa Veřmiřovského ZDE, který lásku k autům zdědil od svého otce Josefa ZDE. Starý pán bydlel ve vile taky. Líbil se mi tehdy. Měl husté bílé vlasy, vždy upravený, na procházkách s hůlkou... Jak to všechno uteklo! 

Ale zpátky k autům! Naleštění krasavci se sjížděli na parkoviště blízko nového muzea. Jožánek byl nadšený, mával na všechny přijíždějící řidiče a pak se ujal role průvodce. Vysvětloval mi, co na těch autech všechno je. S těmi jiskřičkami v očích by mu to člověk všechno i uvěřil. 

Cestou domů jsme uviděli další zaparkované stroje. Ve stejný den se totiž konal i sraz motorkářů. Následovala další Jožánkova přednáška o motocyklech. Má přehled ten kluk!